Vrchlabí – Olympijská vítězka z Vrchlabí stále ještě léčí zraněný kotník. Nyní snowboardistka chystá cestu do Gruzie, kde bude trávit letní dovolenou.
Únorové olympijské zlato jí převrátilo život naruby. Stala se miláčkem národa a vyhledávanou celebritou, přestala být pánem svého času. Pět měsíců po triumfu v Soči se snowboardcrossařka Eva SAMKOVÁ pomalu vrací ke svému životu. Doléčuje zraněný kotník a chystá se na neobvyklou dovolenou v Gruzii, o které se rozpovídala pro webový server lyžařů czech-ski.com.
Evo, od vašeho úrazu uběhly čtyři měsíce. Už jste úplně v pořádku?
Už jedu víceméně kompletní trénink. Kotník asi nebude jako dřív, ale určitě se lepší. Teď je důležité správně a pravidelně regenerovat. Jenže na to já jsem trochu „zevlák“, což je samozřejmě špatně. Spousta sportovců už mi říkala: Až tě to bude bolet nepřetržitě půl roku nebo rok, tak začneš být poctivá. Ono je to samozřejmě důležité, ale jsou taky jiné zábavy. Radši než si sednout do vířivky si půjdu sednout na koně. Sice jsem profesionální sportovec, ale asi ne ve všech směrech (smích).
Jaký pohyb vám v uplynulých měsících nejvíc chyběl?
Určitě běh. I když pořád ještě moc neběhám, zatím jsem zvládla jednou patnáct minut v kuse, ale bylo to super. A už se těším, až se vrátím zpátky na sníh. Myslela jsem si, že to vydržím déle, ale nevadil by mi nějaký letní ledovec. Pojedeme v září, to není daleko, ale už mi to docela chybí, už bych si zajezdila.
Máte z návratu na sníh i obavy?
O hlavu se až tolik nebojím. Jednou už jsem se takhle vracela s kolenem, takže mám zkušenosti a nepřemýšlím nad tím. Spíš mám trochu strach, jak to půjde, protože ten kotník je důležitý. I když se to nezdá, tak hlavně díky kotníkům můžu dělat maximální dřepy a zatím, když si to zkouším jen tak doma, tak to není úplně ideální.
Čekají vás vůbec nějaké prázdniny?
To jo, teď je přede mnou dětský tábor na koních a pak letím do Gruzie na dovolenou.
Proč zrovna do Gruzie?
Já si před sezónou nejdřív vymyslela Bhútán, ani nevím proč. Viděla jsem o něm nějaký dokument a líbilo se mi, že tam nic není. Cestovatelům se ta země otevřela až někde v pětadevadesátém. Jenže je to dál, než jsem myslela a hlavně se mnou nikdo moc nechtěl jet (smích). Kamarád chtěl buď do Gruzie nebo Ázerbájdžánu, tak jsme se dohodli, že pojedu s ním a bude to Gruzie. Prostě taková jednodušší země před Bhútánem.
Co na váš dobrodružný nápad říkali rodiče a trenéři?
Rodičům jsem to prostě oznámila. Myslím, že nemá smysl se ptát, když už čtyři roky cestuji po světě a oni stejně neví, kde přesně se pohybuji. Trenérům jsem to taky oznámila, konzultovali jsme to, ale ne moc. Mám pocit, že člověk by si měl dát občas oraz. V té době nebudu mít vůbec žádné tréninky, myslím, že chození po horách ve třech tisících bude i tak náročné. Ale jo, trenéři byli v pohodě, oni jsou v klidu.
Loňské léto jste prožila jako dvacetiletá holka z Krkonoš, to letošní poprvé trávíte jako olympijská vítězka. Je to pro vás jiné?
Je to hodně jiné, od skončení zimy pořád někde lítám. Ono se to nezdá a já si ani nepřipouštím, že to může tolik vyčerpat. Ale pak je to tak, že jsem pořád v pohodě a najednou po čase mi dojde, že jsem úplně hotová. Mám za sebou několik měsíců nějakého ježdění a usmívání se. Já na ty lidi chci být milá, protože oni za to nemůžou, ale je to náročné a hodně to vysává. Takže hurá do Gruzie!
