V neděli 20. října bylo v okolí hostivařské přehrady v Praze jaksepatří rušno. Krásné babí léto sem přilákalo téměř tisícovku vodáků, kteří se rozloučili s letošní sezonou účastí na 35. ročníku Rio Botičo, netradiční plavbou napříč hlavním městem. Několik stovek kajaků, kanoí, raftů či nafukovacích člunů se vydalo vstříc třináct a půl kilometrů dlouhé vodní pouti končící ve Vltavě pod železničním mostem.
„Rio Botičo je tradičním vodáckým podnikem a jeho splutí na konci sezony je nevšedním zážitkem pro účastníky z celé České republiky. Akce je však vhodná pro zkušené vodáky. Ti méně zkušení většinou nevěřícně kroutí hlavami, jak takový malý potok má tolik síly, ždímají své vodácké kalhoty a vylévají vodu z převržených lodí,“ říká Bohumil Pražák z vodácké půjčovny Dronte, který se podílí na organizaci oblíbené vyjížďky.
Navzdory přetrvávajícím problémům s nedostatkem vody se i letos podařilo s Lesy hlavního města Prahy, které jsou správcem roku, vyjednat vypouštění přehrady v Hostivaři. V půl desáté ráno i o dvě hodiny později se po proudu Botiče vydaly dvě vlny účastníků. Hned začátek byl zajímavý. Pod hostivařskou přehradou se nachází dvoumetrová roura, kterou ti nejstatečnější projížděli. Spoustu adrenalinu však nabídla i celá následující trasa. Mnozí z aktéři totiž doplatili na svou nezkušenost a neznalost trasy a v chladné vodě se důkladně vykoupali.
Zprvu poklidně meandrující potůček totiž rychle mění svůj ráz. Hned první z mnoha sjízdných jezů dokonale prověřil zkušenosti všech účastníků. O vtipné okamžiky v podobě nebohých vodáků rotujících pod jezy v ostrůvcích pet lahví a jiného smetí vůbec nebyla nouze.
„Pokud dnes někdo hovoří o splutí pražské stoky, z níž mu hrozí žloutenka, jedná se spíše o vodácký humor či nadsázku a snahu vymluvit se, proč na Botič nejet. Odpadní vody jsou již prakticky všechny svedené do čističky a není zásadního rozdílu mezi vodou v Botiči, na Rokytce nebo třeba v Bílině. Koneckonců, návštěvnost akce hovoří sama za sebe,“ vysvětlil Bohumil Pražák.
Zdolání celého toku trvalo vodákům zhruba tři a až čtyři hodiny a kvůli průjezdům několika tunely se staly nezbytnou součástí výstroje také čelovky.
